Archiv rubriky: VÝLETY

ANGLIE 2017

Jak došlo k naší cestě do Anglie? 

Začátek byl ve skutečnosti u synovce Jakuba, který se školou navštívil Londýn předloni autobusem. Několikrát se ptal, zda bych nejel s ním. Ale to jsem pro různé povinnosti odmítal. 

Ale po začátku letošního roku mi psala sestra Hanka, zda bychom s Mílou (manželka) nejeli s nimi do Anglie. Nabídla několik variant a my jsme si vybrali. Plán byl takový, že poletíme ve čtvrtek večer, v pátek projdeme Londýn, přespíme ještě jednu noc a v sobotu se přesuneme  asi 220 mil na jihozápad – hrabství Devon, městečko Lynmouth na pobřeží. Konečný počet účastníků byl nakonec 7 osob. Nebylo to moc a ani málo. A musím říci, že nám to skvěle fungovalo. 

Pro mne s Mílou bylo několik poprvé – let letadlem – i když již máme nějaký věk, tak nikdy nebyla příležitost letět, další poprvé – my  v Anglii a pro mne jako řidiče příležitost jezdit pro nás v protisměru – tedy vlevo. Musím podotknout, že to šlo, sice ze začátku jsem několikrát najel na obrubník, trochu se vyrovnal s kruhovými objezdy. Ty začátky byly v nočních hodinách, tak nebyl takový provoz. Měli jsme půjčená auta s volantem na Anglii na správné straně. Ale s přibývajícími mílemi se to zlepšovalo a pak již jsem si zvykl, že musím jet blíže ke středu a pak nebylo najíždění na krajnici. 

Úvodní fotky jsou z cesty ve čtvrtek – něco z letiště a potom také z letu.

Pátek 5. května 2017

Přespali jsme v krásném starobylém hotelu ne zas tak daleko od středu (hotel je na první a páté fotce – nějak se to pomíchalo). Dobře jsme posnídali a takto nasyceni jsme vyrazili do ulic. Zjistili jsme, že pro nás bude nejlepší zakoupit celodenní jízdenku na hromadnou dopravu. Nadzemkou i podzemkou jsme toho najezdili docela dost, takže se vyplatila. Začali jsme u Kensigntonského paláce a prohlídkami zahrad, které náležejí k tomuto zámku. Pěšky jsem došli k Buckinghamskému paláci , kde sídlí královna. Tu se nám nepodařilo vidět, ale viděli jsme střídání stráží. Ulicemi jsme prošli na Trafalgar Square, které jsme prošli jen jeho okrajem. Postupně jsme došli až do blízkosti Big Benu, prohlédli si Westminster Abbey a vrátili se kolem Big Benu k mostu přes Temži. Další fotky jsou z ulic Londýna, jak jsem to viděl. 

Dojít k mostu mělo svůj účel – v plánu byla asi hodinová cesta lodí po Temži. Touto cestou jsme se měli dostat až do Greenwiche. Přístav byl proti obřímu kolu zvanému London Eye. Nevím, kolik lidí bylo na lodi, ale odhaduji víc než 50 lidí. Usadili jsme se hned na přídi. Dobře jsme viděli, mohl jsem fotit, ale nedomysleli jsme jednu nevýhodu – že plutím vznikají vlny a když pluje proti nám nějaká loď, tak vlna vznikne i od ní. A to bylo to, co nás zaskočilo – několikrát jsme dostali sprchu. Foťák se mi podařilo ochránit, ale asi dvakrát se voda  dostala na čočku objektivu.  Ale stačilo jen otřít a zase dobré. Na další sérii fotek jsou vidět objekty, které lze vidět z Temže. Po přistání v Greenwichi bude další série.

« z 2 »

Již na základní škole jsme se učili, že v Greenwichi je observatoř a že tam prochází nultý poledník. Nikdy mne nenapadlo, že jednou budu stát u něj. Měl jsem představu, jak to bude vypadat, ale skutečnost mne trochu zklamala. 🙂 Představoval jsem si něco honosnějšího, ale je to „jen“ deska s ryskou. Prošli jsme si okolí, byl nádherně vidět Londýn – tedy jeho jedna část. Navštívili také zahradu (název je vidět na jedné fotce). Po prohlídce jsme se vrátili zpět do Greenwiche jako města. Tam jsme si již předem zamluvili místo v jedné restauraci, abychom se měli kam posadit – přeci jen 7 míst není tak jednoduché sehnat. Dali jsme si pečenou rybu s hranolky – musím říci, že byla skvělá. 

« z 2 »

A tady zatím povídání končí … musím doupravit další fotky, potom budou pokračovat. 

 

Podhájska – březen 2016

Ke konci roku 2015 jsme se rozhodli, že se pojedeme máchat do Podhájskej. To abychom udělali něco málo pro své zdraví. Byli jsme tam před lety v časném podzimu a tehdy jsme si řekli, že bychom tam mohli jet příští jaro. Ale nakonec těch jar bylo asi 15, protože nám trvalo tak dlouho, než jsme se tam opět vrátili. Jedná se o termální koupele s vodou podobnou složením vodě v Mrtvém moři. Ale než jsme tam dojeli, tak jsme se stavili podívat na Moravě okolo Hovoran – již před časem se mi líbila krajina s mírně zvlněnými kopci. Získal jsem kontakt na kolegu fotografa, který bydlí přímo v Hovoranech. Myslel jsem, že mi na mapě ukáže ta jeho místa, ale nakonec nám věnoval asi 2 hodiny, protože jsme udělali takový okruh v délce asi 30km po okolí. Sice nevyšlo počasí, i když svítilo sluníčko, ale byl opar. To Míra říkal, že v tomto počasí nefotí, protože není vidět do dáli. To já musel udělat alespoň nějaké snímky, protože nevím, kdy se tam zase dostanu.

Tak tady jsou fotky z vinic a vlnek :

To bylo pondělí – měl jsem sice v plánu ještě navštívit Nitru, ale na tu již absolutně nezbyl čas. Jen tak tak jsme dorazili do pensionu. Měli jsme tam dorazit do 18,00 a my dojeli v 17,55. 🙂

Další dva dny jsme se jen máchali – počasí nepřálo – zima, déšť, sníh a vítr. Tak mne to nelákalo někam vyrazit,

A zpáteční cesta nejprve směřovala do Nitry. Zaparkovali jsme dobře a bez placení, došli na Nitrianský hrad, podívali se na město i okolí shora. Prošli jsme nějaké ulice, abychom se opět vrátili k autu. Pobyli jsme tam asi 2 hodiny – zjistil jsem, že je to velmi málo. Tak snad někdy příště budeme muset věnovat víc času.

Na fotkách jsou mé pohledy na ulice, náměstí, detaily květu, výhledy … A opět podobné počasí – opar, takže focení do dáli není moc slavné. Ale snad se mi to nějak povedlo. 🙂

A nyní již ty fotky:

« z 2 »

Lázně Bělohrad a okolí

Dne 8. května jsme s tchánem vyrazili na výlet. Jak jinak, jeli jsme do mého oblíbeného kraje – Podkrkonoší. První zastávka byla u rozhledny nad Hořicemi. Již jsem tam jednou byl, ale s bláhovou domněnkou, že na ni vylezu ve večerních hodinách. (Tady něco o rozhledně: http://kct-horice.sweb.cz/rozhledna.html) Opak byl pravdou – zamčená branka. Proto až dnes – bylo otevřeno. S důchodcovskou slevou jsem zaplatil za oba 20,-Kč. Pak nás čekalo 142 schodů nahoru. A musím pochválit tchána, že ve svých 91 letech to zvládl skvěle – vylezl až nahoru. Tam jsme se pokochali výhledem. I když nebyl tak čistý, ale ještě šel – můžete posoudit z fotografií. V okolí rozhledny bylo hodně žluté – kvetla olejka. Po sestupu opět 142 schodů (musím kvitovat, že je dvojí schodiště – jedním nahoru, druhým zase dolů). Protože rozhledna je na kopci (jak bývá samozřejmě zvykem), tak jsme sjeli lesem dolů – do Bělohradu jsme to měli okolo 8km. Sice jsem na plyn musel šlapat, protože tak daleko z kopce to zas nebylo. 🙂 V Bělohradě jsme prošli Bažantnici, popojeli na Byšičky, kde byla důležitá chvíle – snědli jsme svačinu. Také se odehrálo focení okolí. Z Byšiček již vedla cesta přes Tetín a Vřesník na Pecku. Cesta byla stejná, kterou jsem jezdíval jako asi třináctelitý kluk na kole. Kopce byly stejné, ale zvládli jsme je lépe, než já tehdy. Přeci jenom ti koně pod kapotou se snažili a bylo jich víc, než jedna dětská síla kdysi. Cestou jsem udělal pár snímků a pak již byla Pecka. Loni jsem tam asi dvakrát, letos poprvé. Takže bylo focení různých míst, která sice již znám, ale přeci jen jsou rozdílné světelné podmínky. Docela hodně snímků jsem dělal s širokoúhlým ohniskem (14-16mm a také 24mm), takže se někde sbíhají svislice. To jen na vysvětlenou, proč to není srovnané. Zpět jsme jeli ne tak obvyklou cestou – na Kal, Vidoň a Miletín. Silnice sice nic moc, ale to údolí se mi líbí. Před nějakým časem jsem tam jel obráceným směrem, proto jsem o něm věděl – z něho jsou ty poslední snímky.

« z 3 »

UKRAJINA 2011

Byli jsme pozváni k přátelům na Ukrajinu – to se psal rok 2011. Cestovali jsme přes Maďarsko, což je jedna z možností. Přes Maďarsko cesta bez problémů, ale díky navigaci jsme projeli i Budapešť. Po přejetí hranic jsem trochu špatně odbočil a tak jsme poznali „krásy“ ukrajinských silnic. Chvílemi to byla cesta mezi dírami. Takový to byl začátek … Ale díky našim přátelům jsme poznali různá místa, dostali se i na vrcholky Karpat, kvůli mému focení i k potokům. Prostě nádhera. Rád bych si to někdy zase zopakoval.